Pojďme si naznačit, co může znamenat naše Autentické Já.
Představme si ideální podmínky. Narodíme se do milující rodiny, která se na nás velmi těšila. Matka měla poklidné těhotenství a podporující rodinu. Hladký porod v příjemných podmínkách. Po porodu jsme strávili pěkný vyživující čas v matčině náruči a svět se nám jeví jako příjemné a bezpečné místo. Jsme zahrnuti láskou a péčí, která nám dodává vše, co potřebujeme. Jak rosteme, máme stálý, bezpečný, vřelý kontakt s nejbližšími, pozornost, uznání, pochopení, šetrné provázení, ochranu, klid a zároveň zdravé výzvy i respektované hranice. Následně ve školce, ve škole se o nás starají chápající, přijímající učitelé. Vyrůstá z nás nejspíš zdravá a zdravě sebevědomá osobnost. Víme, že máme své místo na světě, že jsme milovaní. Máme povědomí o tom, co nám přirozeně jde i co nám tak dobře nejde. A přijímáme se takoví, jací jsme. Známe se, vnímáme své emoce i tělo. Jsme se sebou v souladu. Možná právě žijeme své Autentické Já. Svobodné, spontánní a pravdivé Já.
Pro mnoho z nás možná výše uvedené zní jako pohádka. A tuším, že asi většina z nás takové štěstí neměla. Možná jsme nezažili plné přijetí, respekt, dostatek lásky a pozornosti. Možná jsme se cítili opuštění, naše potřeby nebyly naplněné, třeba jsme byli vystaveni násilí, či jinak traumatizujícím podmínkám. A představte si, že se s tou bolestí z těch všech nepříjemností máte potýkat pořád ve stejné míře. Pořád naplno cítit odmítnutí nebo naplno prožívat, že se na nás a naše potřeby nebere ohled, že jsme ponižovaní, že se překračují naše hranice a tak dále. Náš organismus, naše psýché se snaží se ochránit před touto bolestí. Vytvoří si různé obrany, ochrany, berličky, mechanismy, jak toto přežít a necítit pořád tu stejnou bolest.
Tyto strategie přežití nám zvlášť v útlém věku přicházejí samy od sebe. Nevědomě. Na základě našich možností a schopností. Tedy malé miminko se nemůže jen tak zvednout a říct, co potřebuje. Odejít z nepříjemného prostředí… Třeba dlouho pláče a nikdo ho neslyší, nepřichází, co mu zbývá, než „přestat cítit“, odpojit se od těla..
Dítě, jehož potřeby nebyly naplněny, si třeba nevědomě řekne – však já nic od nikoho nepotřebuju.
Ponižované dítě se raději stane samo „velikým a nejlepším“, aby už mu nikdo nemohl dát najevo, že je malé a neschopné. A tak dále. Možností je nespočet.
V určitém věku, v určitých podmínkách nám tyto mechanismy pomohly, Byly nejspíš nutností ke každodennímu fungování a přežití v rámci rodiny, systému, ve kterém jsme žili. Přijali jsme je za své. Staly se naší součástí. A možná jsme si ani neuvědomili, že do určité míry nežijeme to Autentické Já. Že žijeme nějaké trochu pokřivené, obranami propletené Já.
A ani o tom nevíme. Jen třeba narážíme ve vztazích, máme třeba stále se opakující emoční reakce a ani nevíme proč, máme chronické psychosomatické potíže, vyhýbáme se určitým situacím. Nežijme naplno, spontánně, uvolněně.
Ty mechanismy, které nás tenkrát ochránily, nám už teď možná neslouží. Možná jsou teď spíš částečně nebo plně neuvědomovanou přítěží. Neznáme naplno své Autentické Já a proto to obrněné, ochráněné považujeme za naše Pravé Já.
V psychoterapii je prostor pro tuto cestu směrem k Autentickému Já. Některé obrany můžeme pustit a zažít, že je už nepotřebujeme. Alespoň částečně se můžeme osvobodit od sevření, sešněrování. Vrátit se k větší volnosti a plnějšímu prožívání. K plnějšímu vnímání těla. Osvobodit ho od různých stažení, blokád a pohybových vzorců, které se nám v souvislosti s obranami vytvořily. V body-psychoterapii zkoušíme mimo jiné rozvolnit a postupně pouštět tyto blokády v těle. V míře a tempu, které si tělo samo řekne. Můžou přitom vyplouvat na povrch různé zadržené emoce. Může dojít ke zprůchodnění energie v těle, větší volnosti pohybu, plnějšímu dechu. A ruku v ruce s tím i ke spontánnějšímu prožívání a autentickému projevu. Nutno říci, že jsme na cestě k svobodnějšímu, plnějšímu Já, některé obrany však s námi zůstávají, do určité míry je potřebujeme stále. Vnímám to tak, že cílem není hon za „dokonalostí bez obran“, ale pouštění těch, které už nepotřebujeme, které nám nyní neslouží.
V následujících příspěvcích se postupně zaměřím na tzv, Charakterové typy člověka, tak, jak je popsal „otec body-psychoterapie“ Wilhelm Reich. Pracoval s předpokladem, že zadržené emoce nám v těle utvářejí tzv. „pancíř“. Charakterové typy jsou zobecněné vzory tohoto pancíře. Naznačují kdy a jak vznikají a kde v těle se zadržují různé obranné mechanismy. Nikdo není jasně jen jeden charakterový typ, většinou máme v sobě jejich mix. Ale někdy nám stavba a držení těla napoví, kde se energie zadržuje, kde neproudí, či kde je jí málo. Každý člověk a jeho příběh je unikátní. Stavba těla a tedy případný pancíř může přinést takový první „nástřel“ tématu, které se daného člověka může týkat. A někdy se od toho může terapie odrazit a inspirovat.
Postupně se v blogu k těmto charakterovým typům dostanu 🙂