V terapii si povídáme, ladíme se na téma, na emoce s ním spojené, pojmenováváme, hledáme příčiny, souvislosti, a pokud je tomu situace nakloněna, zaměřujeme se též na tělesné prožívání, které úzce s našimi emocemi souvisí.
Dle individuálního terapeutického záměru, směřování procesu a potřeb klienta, se spojujeme s tím, jak tělo v určité situaci/emoci reaguje, co se v něm děje a s tímto prožitkem dále pracujeme. Ať se jedná o techniky bez doteku (např. role play, práce v poli rodinného systému, příp. svých kvalit, promítnutí emocí v prostoru, focusing, biorelease monolog, imaginace, kresba, traumaterapie EMDR, různé sestavy cviků založené na józe, atd.). Nebo při terapii využijeme dotek, který může mít charakter bezpečného emocionálního sycení prostřednictvím fyzického kontaktu (někdy má hlubší dopad, než samotné mluvení). Dotek může pomoci „převzít“ na chvíli jednu stranu vnitřního konfliktu, aby se v něm mohl klient lépe vyznat. Dotek může zintenzivnit prožívané téma a spojit si ho s příčinou, případně reagovat. Dotek může prohloubit dech i relaxaci. Pomůže uzemnit. Někdy lépe spojí klienta s prožíváním svého těla. Razantnější průběh může mít vegetoterapie, kdy pomocí vytváření odporu provokujeme vybití emočního náboje na tělesné úrovni. Velmi jemný dotyk však může přinést také až nečekaně hluboké procesy. Vše se děje v souladu s momentálními tělesnými a psychickými impulsy a potřebami klienta, tak, aby jeho emoce mohly dostat bezpečně na povrch, volně se vyjádřit a zpracovat tím nejpřirozenějším způsobem. A samozřejmě v rámci jasně dané terapeutické etiky.
V terapii jsme buď zaměřeni na aktuální téma, avšak často nás toto aktuální téma svým emočním nábojem přenese někam do naší minulosti. Možná jsme tam zažívali něco, co mělo vliv naše chování a prožívání, které nás teď v životě trápí. V terapii se pak můžeme postupně setkávat se svou „primární osobností“. S tou, kterou bychom žili, kdybychom měli již od raného dětství ty nejlepší podmínky pro náš plnohodnotný rozvoj – absolutní pozornost, lásku, bezpodmínečné přijetí, dostatek kontaktu, správně nastavené hranice atd. Většina z nás takové štěstí neměla a jako ochranu jsme si vytvořili tzv. „sekundární osobnost“, která může a nemusí být nyní uvědomovaná. Má v sobě vzorce chování, vnímání a prožívání, které nám za určitých okolností a v určité době byly užitečné, pomohly nám např. něco zvládnout, přežít, vydržet, snést. Neumožňují nám teď však pružné, spontánní reagování, vnímání sebe a okolního světa je „zakaleno“ nějakými předpoklady, projekcemi. Propadáme se třeba do nepříjemných stavů, pocitů. Zraňují nebo dráždí nás reakce našeho okolí. Případně cítíme, že nežijeme v souladu se sebou, nerozumíme sami sobě, naše vzorce, očekávání v různých vztazích nefungují, atp.
Terapie je proces, kdy se dotýkáme bolavých témat, zvědomujeme si je, pojmenováváme a snažíme se o jejich dobré zpracování. Ideálně si pak např. víc věříme, je nám lépe ve vztazích, případně se vymezujeme v těch, které nám spíš ubližují. Máme líp nastavené hranice, možná jsme víc otevřeni světu, líp se vyznáme ve vlastních emocích i v prožívání těla. Postupně také znovu-objevujeme a podporujeme svou primární osobnost, naše skutečné Já, jeho potřeby, pravé životní nastavení, svůj potenciál a zdroje.
Zaměřuji se též na zpracovávání traumatu.
Pozn.
Ctím Etický kodex psychologické profese a dodržuji jeho zásady.
Pravidelně navštěvuji supervize, abych mohla předávat svým klientům ze sebe to nejlepší.
Objednat se